Tak a teď to vypadá, že se chci svést na vlně aktuálnosti a hájit přip. hanit Milana Kunderu. Je to pravda jen maličko. Konečně jsem totiž přečetla Kunderovy Směšné lásky. Dalo se to přečíst za jednu noc. Takže zážitek to byl dosti intenzivní. Doslov Jiřího Opelíka mě dostal. Budoucnost stojí na přítomnosti. Hedonistické teď a tady totiž umožňuje...

Ať žije kompost! Long live compost heap! Táák, čas letí jak kuš. Už jsem sem skoro dva měsíce nic nenapsala. Což je tristní. Nebo není? Rozjezd každého blogu nebo aktivity má být přeci spojený s pevným plánem publikace. V překladu: mějte nasysleny v šuplíku nejmíň tři články, ať tam máte co dát, když se vám nechce psát. Jasný? No.

S Neilem Gaimanem to byla láska na první pohled. Na první písmenko a zvuk jeho hlasu. Takže jsem si říkala, proč ho sakra nečtu už dvacet let. Ale naštěstí lepší hodně pozdě než zcela nikdy.

S Austinem Kleonem to byla láska na druhý pohled. Dost možná tady objevuju Ameriku, protože tenhle autor vám bude znám již léta. Jeho čtvercová kniha Kraď jako umělec (Steal like an artist) už vám možná otevřela dveře k tvoření. Mně až teď.

Jde mi o Zemi fantazie. Říši fantasy literatury. Svět, kde je něco úplně jiné než u vás za barákem. Nebo máte snad na dvoře stroj času? Nebo v garáži DeLorean?

Zapomeňte na to, že dokážete identifikovat introverta. Oni totiž ti oslniví školitelé a přední myslitelé, kteří srší vtipem a hravostí, jsou dost často introverty. Jakto? Člověk by přísahal, že z nich sálá tolik kouzla a života, že to přeci nemůžou být uzavření málomluvní ledovci.

Jak jen psát jako King. S velkým K. Stephan King. Dneska jsem dočetla skromnou leč fenomenální knihu. Pokud byste se stejně jako já rozhodli, že chcete psát, tak musíte nejdřív číst. To jako plošně. Jak máte umět dobře psát, když jste zatím nečetli. Nebo jste si čas na beletrii udělali naposledy v pozdní pubertě.

Je jasné, že mi toho mateřství hodně vzalo. Třeba spánek. Nebo možnost vytrhat si obočí bez toho, aniž bych musela dávat zrcátko dceři na hraní. Nebo schopnost vypít si kafe jinak než za studena. Ale já chci říct i to dobré. A že je toho hodně.

Po třicítce je člověk vyrovnaný. Ví, co od života chce. Je pevně ukotvený ve své vedoucí pozici. Většinou? Ani náhodou? Nebo si také může říct, že chce dělat něco jiného. Tedy do rozjeté kariéry hodí vidle. A cesta do nového oboru vede přes tajemný les zvaný vysokoškolské studium.

Jedu z přednášky v Olomouci. Ne z obyčejné přednášky. Z interaktivního výcviku. Což je něco jako tajemný kroužek. Ad hoc zednářské lože. Skupina, která sdílí svoje pocity a nápady. Ale přitom to není vůbec uhozené, ani melodramatické.