Čeká nás cesta v čase. Do dávných dob, kdy je třicítka v nedohlednu a jste v první práci. A jedete tlumočit do Jižní Koreje. Uvidíme, co si pamatuju. Možná už jsem na tom trochu jako můj děda, který si nejlíp vybavoval 50 let staré historky z vojny. Takže korejský kaleidoskop:

Teď tu máme trochu dějepisu. Ale nebojte, je ho tak akorát. A nikdo vás z toho nebude zkoušet. Slibuju. Naopak se můžete v rámci small talku blýsknout znalostí jedné události. Nebo získat body v AZ kvízu a vzít tak Aleši Zbořilovi vítr z plachty. Chci zmínit jedno povstání a jeho současný dozvuk v rámci Mexika. Jde o "akci" ...

Mexiko pro mě vždycky bude nejdůležitější cestovatelskou destinací. Byla to moje první opravdová velká cesta na vlastní pěst a nohy. Né s batůžkem na zádech, táhla jsem totiž pořádnou krosnu a malý baťoh vepředu. Takže to byl trénink na těhotenství.

Proč by někdo jel k moři na sever? A proč ne? Je léto roku 2018. Vy chcete vyrazit k moři. V Egyptě je 50 stupňů. Chorvatsko je potaženo černým suknem, protože nevyhrálo finále mistrovství světa ve fotbale. V Itálii nemají zas tak hezké moře. Ve Španělsku jste byli loni. Do Řecka nejedete, protože nemáte rádi kozí sýr.

To byste nejspíš neuhodli, tak to vybalím hned na začátku. Vzpomínka na pana Ovidia. Nostalgie při sledování Narcos. Ten první bod vysvětlím. Často se mě rodiče ptali, co z toho cestování mám. Co mi vlastně zbyde, až se vrátím. Že si přeci nebudu nic pamatovat a suvenýry poztrácím.

O Mexiku a kritice. Kdysi dávno jsem tenhle článek posílala do jednoho cestovatelského časopisu. Tehdy jsem myslela, že mi šéfredaktor pošle vřelý email a bude nadšený z mého autentického článku. Připadalo mi, že píšu tak nějak jinak. A byla to pravda.