Jak se chodí do školy v krásném věku 30+
Po třicítce je člověk vyrovnaný. Ví, co od života chce. Je pevně ukotvený ve své vedoucí pozici. Většinou? Ani náhodou? Nebo si také může říct, že chce dělat něco jiného. Tedy do rozjeté kariéry hodí vidle. A cesta do nového oboru vede přes tajemný les zvaný vysokoškolské studium.
Možná jste kdysi v tom lese už byli. A tak si řeknete, že to bude to legrace. Studovat po letech. Tentokrát s větším nadhledem. Jenže....
Stojí (vám) to za to? Moje věčná otázka, na níž musím co nejdřív najít odpověď. Nemám na mysli výdaje spojené se studiem alá ceny učebnic a vlaků. Za vlaky totiž coby přestárlý student platíte plnou cenu. Na nákladové straně se šklebí dva faktory. Tedy aspoň v mojí rozvaze. Panečku, ten inženýrský titul mi je alespoň k tomu, že tu můžu operovat s takovými termíny. Přidám ještě jeden - náklady ušlé příležitosti.
No zkrátka: stojí vám to za to - cestovat na přednášky, tvořit seminárky a průběžné eseje a učit se? Tohle všechno zabere dost času. A pokud studujete dálkově, tedy kombinovaně, tak práce opravdu není méně než u denního studia. Možná je to horší. Určitě jde chodit do práce i do školy. Jenže k tomu máte mít ještě prostor pro volný čas. Tedy aspoň teoreticky byste ho měli mít, abyste měli odkud čerpat sílu na tu nejhorší část studia. A tou je stejná věc jako před deseti lety: zkouška.
Zkouška může být příjemné povídání. Může to být i formalita. Ale to nevíte dopředu. Takže trávíte několik dnů čtením materiálů, zběsilým podtrháváním a snahou se "to" naučit. Jenže je to nějaké jiné. I když si stránku čtete dokola, tak ji pořád neumíte. Bylo to takhle i ve 20 letech? Nebo jen potřebuji víc času? Ale kde ten čas vzít?
Nervozita. Den před zkouškou má člověk blbý pocit. Ráno ve vlaku obavu, aby do Olomouce vůbec dojel. V Olomouci před zkouškou potom náběh na průjem. Pak se vám podaří hodit se do klidu. Přeci to není maturita.
A propos taky vás k ránu budí noční můry, že nemáte maturitu? Sice to trochu neštimuje s tím, že už máte vejšku a chodíte do práce, ale přeci jen se vrací ten horor, že se zas máte naučit meziválečnou literaturu a stereometrii?
Ale zpátky k naší ležérní zkoušce na VŠ. I tu dorazíte do učebny/kabinetu/kamrlíku, kde testování probíhá. Rozhlédnete se po spolužácích kolem. A oni se křečovitě usmívají. Sem tam se hystericky rozesmějí. Nebo mrtvolně koukají do lavic. Opakují si polohlasem látku. Díky tomu si uvědomíte, že nic nevíte. Kolega na vedlejším stolku má vyrovnané tři propisky a dvoje papírové kapesníky. Napadne vás, jaká je pravděpodobnost, že vaše jediná propiska vypoví službu.
A pak se něco stane. Dostanete test a píšete. Vytáhnete otázku a mluvíte. A najednou vám patří svět. Zvládli jste to. Jste jedineční. Dokážete skloubit všechno : práci, školu, rodinu a ještě vám cestou zpět neujel vlak a dokonce ani nesedíte v kupé, kde někdo smrdí.
Jen jediná věc je škoda. Tenhle slastný pocit vám vydrží nanejvýš dvě hodiny. Pak si uvědomíte, že za pár dní je další zkouška. Z anatomie.
Ale jak říká moje někdejší spolužačka - bez boje není vítězství. A po vítězství v každé bitvě by se měl člověk odměnit. Proto si po zkoušce něco hezkého nebo dobrého pořiďte. Zasloužíte si to.
A vracíme-li se na začátek. Má to cenu? To si musí každý vybojovat sám. Dělá vám studium (aspoň někdy) radost? Potřebujete k nové práci diplom? Opravdu?
Pokud byste si řekli, že formální VŠ studium není nutné, tak né že budete krnět v koutku. Stejně existují kurzy, knížky, kartičky, které vám dají něco nového.
Chtěla bych napsat i něco pozitivního. Ale napadá mě jen další stesk: proč je zkouškové v předvánočním čase a těsně po Vánocích? Nepřijde vám to krajně nefér?