A jedeme - zpátky do olomoucké role
Jedu z přednášky v Olomouci. Ne z obyčejné přednášky. Z interaktivního výcviku. Což je něco jako tajemný kroužek. Ad hoc zednářské lože. Skupina, která sdílí svoje pocity a nápady. Ale přitom to není vůbec uhozené, ani melodramatické.
A člověk se toho hrozně moc dozví o sobě. Je to pozoruhodné, když se můžete dozvědět o sobě hrozně moc. Ale není to ani moc hrozné. A celé to probíhá tak nějak (hrozně) nenápadně a nenásilně. Nevím, jak je to možné. Ale asi je to způsobeno tajnou sílou "vedoucího" skupinky.
O co dneska šlo? Jak si v sobě urovnat svoje hlavní role. Moje vítězná triáda je: matka, partnerka a kamarádka. V závěsu jsem dcera. A pak vlastně studentka. A glosátorka. A kupodivu mám hrozně vysoko psaní. Až mě to samotnou přesvědčilo, že se ho nechci vzdát.
Jet do Olomouce bylo zvláštní. Po několika měsících jsem nechala dcerku na hlídání rodině a vydala se vstříc vzdělávací výzvě. Cestou jsem chtěla pracovat na počítači. Psát nové objevné a třeskutě nápadité příspěvky na můj unikátní blog. No ano, sem. Jenže si mě vyhlídl jeden pán v kupé a já s ním "musela" dvě hodiny konverzovat. Tedy jeho monolog jsem párkrát protnula troufalým dotazem "to jako vážně" a "jste si jistý".
Pán v sobě zrcadlil různé atributy úspěchu. Značkové oblečení, stále zvonící mobil, sebejistý projev. Moc jsme se neshodli. Ale dokázali jsme s respektem strávit dvě hodiny povídáním a relativně vřele se rozloučit. Takže jsem si zkusila vést otevřený rozhovor i mimo Latinskou Ameriku. A nebylo to zlé, jen to nebylo tak magické. Asi to je tím, že člověk nebyl na jižní polokouli, nebyl v dovolenkovém módu a nemluvil španělsky. Přesto jsem za tuhle zkušenost ráda. Ale příště se musím naučit být víc asertivní a po hodině povídání opravdu otevřít notebook a dělat si svoje věci.
A nebo je to jinak?
Vracíme se do školy. O hodinku později jsem tam totiž potkala spřízněnou duši. Nějak jsme si během pár minut stihli říct hrozně moc. A inspirovat se. A bylo to tak jednoznačně fajn. Člověk se vůbec necítil unavený a povídat si nebyla námaha ani nuda. Takže to není jen prostředím, ale zkrátka s nějakými lidmi si sedneme víc. A je to jasné hned. Takže pointa? Tu si doplňte sami. Pro mě je to velká čest a radost, potkat někoho, s kým vám čas uteče hrozně rychle.
Role studentky je pro mě jako rukavice v lehkém podzimu. Vlastně je fajn je mít, ale pokud je ztratím nebo někde zapomenu, tak budu fungovat dál. A tohle zjištění mi dává velkou svobodu. A taky jsem zjistila, v jaké roli bych se měla zlepšit. Tak teď už jen myšlenky z papírku proměnit v realitu...
Takže teď jedu do Prahy, kde se uvidím s malou. Moc se mi stýskalo, ale cítím, že je hrozně dobře, že jsem v Olomouci byla. Pán z vlaku ji měl spojenou s tím, že odtud jezdili vlaky do Moskvy, protože tu oficiálně sídlila sovětská armáda. A spřízněná duše vnímá Olomouc jako místo, které jde přirovnat k Itálii, protože je tu horké léto a skorem jižanská atmosféra.
Já mám Olomouc ráda. Většinou se sem těším, tedy pokud člověk nejede na zkoušky. To je totiž rázem jiný pocit. To je potom škola spojena s podobným pocitem jako nošení huňatých palčáků v horkém létě. Chcete je jen rychle servat a utéct do iglú. Ale o tom až příště.