Jak jsme jeli k Baltu

Proč by někdo jel k moři na sever? A proč ne? Je léto roku 2018. Vy chcete vyrazit k moři. V Egyptě je 50 stupňů. Chorvatsko je potaženo černým suknem, protože nevyhrálo finále mistrovství světa ve fotbale. V Itálii nemají zas tak hezké moře. Ve Španělsku jste byli loni. Do Řecka nejedete, protože nemáte rádi kozí sýr.

Chtělo by to nějakou exotiku...

A tou je... třeba náš severní soused. Německo? Né, o kousek vedle.

Znáte Polsko? Já si musím odpovědět, že vlastně moc ne. Byla jsem v Krakově. A taky jednou někde na benzínce zhruba uprostřed Polska, když jsme zem křižovali cestou do Estonska.

Moje terénní Suzuki Swift se rozhodlo překonat 500 km a dorazit tak k jednomu z nejbližších mořských cílů pro suchozemce z ČR. Posádka ve složení řidič M, dítě D a já v balení 2v1 (s Marionkou v bříšku).

Nemám ráda velká vedra. Proto sever. Trochu rozpolceně jsem i tak doufala, že Polsko zasáhnou historické pařáky a teplota Baltu se vyšplhá k magickým 22 stupňům.

A jak to dopadlo?

Bylo tam hezky. Ano, moře je mělké. A míň slané než jsme zvyklí. A ano, polština nám přijde legrační. To Polákům ostatně naše mateřština taky. Aspoň že je sranda, co!

Ale za pár hodin jsme byli u moře. Kde byli vlny a rackové. A na 5 dní to byla užasná dovolená. Akorát čtu knížku od Beatrice Landovské, kde popisuje, jak jeli s babičkou do Bulharska tři dny. Takže Polsko za rohem s přátelskými lidmi není vůbec špatná volba.

A málem bych zapomněla. Moře bylo studený. To jo. A foukal vítr. Ale není to na srpen lepší volba než se úplně uškvařit kdekoliv na jihu. 

A ještě se vám přiznám k drobnému podvodu: fotka nahoře není od polského moře, ale z kolumbijského Karibiku. No ani by to jeden neřekl, co. Slunce totiž u Baltu zapadá a vychází podobně impozantně.