To byste nejspíš neuhodli, tak to vybalím hned na začátku. Vzpomínka na pana Ovidia. Nostalgie při sledování Narcos. Ten první bod vysvětlím. Často se mě rodiče ptali, co z toho cestování mám. Co mi vlastně zbyde, až se vrátím. Že si přeci nebudu nic pamatovat a suvenýry poztrácím. 

Takže teď když jsem už nestihla zachytit živé vzpomínky na barevnou Kolumbii, se můžu pokusit o rekonstrukci cesty. To se mi ale nechce. Vlastně by to stejně nemělo ono kouzlo bezprostřednosti a silného zážitku. Takže prostě napíšu, co se mi vybaví teď po 2 letech od cesty. Jsou to lidé. Sama jsem zjistila, že vlastně cestuju za nimi. Za autentickým rozhovorem s místním člověkem, se kterým navážete hovor a uvědomíte si, že k sobě lidi mají blízko. Ironické je, že se mi tohle málokdy daří v ČR. Což bude ale asi spíše mnou než nedostatkem slunce a pláže a tropického ovoce... Nebo?

Takže se mi z Kolumbie vybaví pan Ovidio. Milý starší pán, který se se mnou dal do řeči v autobuse. Vysvětloval mi všechno možné o kolumbijské kráse. Trpělivě popisoval všechny plodiny, které jsme cestou míjeli. A přesvědčil mě, že bambus je vlastně zázrak, protože z něj lze postavit úplně všechno. Pak se autobus rozbil a společně jsme čekali u silnice, až bude zajištěna oprava. 

Po velké panice, když se trošku kouřilo od kola, jsme jeli dál. Teď už hladce. Pan Ovidio vystoupil dříve. Měl s sebou velké zavazadlo a jel za svým synem. Mával nám od své zastávky, kde byl prodejce ananasu. A najednou nám pan Ovidio podával okýnkem čerstvý ananasový džus. I když jsme odmítali, nakonec jej přeci jen prostrčil. A vím, že jsem měla moc hezký pocit. A ten mi vydržel i teď. Takže mám sice doma houpací síť a indiánskou tapisérii. Ale radost mi udělá tahle vzpomínka.

No a když mi to přeci jen nedá a začnu listovat svými strohými cestovatelskými sešítky, tak tam vždycky je napsáno, jak bylo fajn potkat se s paní tou a tou a jak nám pán ten a ten vyprávěl o korupci a úskalí prezidentských voleb.

To je to co mě na cestování baví nejvíc. Místní. Jejich názor, pohled na situaci. To že by člověk doma nikdy netušil, že si bude povídat s někým, kdo žije tisíce kilometrů daleko. A o věcech, které jsou pro život v dané z(Z)emi klíčové.

A samozřejmě mám z Kolumbie fotku liduprázdné karibské pláže. A barevné Cartageny. A svatyně v Las Lajas. Všechno to byla nádherná místa. Ale člověku se teď tady vybaví pan Ovidio.

A paní Sandra a pes Tony, u kterých jsme spali v Medellínu. Takže kdysi slavné drogové město mám spojeno s takřka domáckou atmosférou s krásným retrívrem.

Fotogalerie