Ať žije kompost! Long live compost heap! Táák, čas letí jak kuš. Už jsem sem skoro dva měsíce nic nenapsala. Což je tristní. Nebo není? Rozjezd každého blogu nebo aktivity má být přeci spojený s pevným plánem publikace. V překladu: mějte nasysleny v šuplíku nejmíň tři články, ať tam máte co dát, když se vám nechce psát. Jasný? No.

Tak a teď to vypadá, že se chci svést na vlně aktuálnosti a hájit přip. hanit Milana Kunderu. Je to pravda jen maličko. Konečně jsem totiž přečetla Kunderovy Směšné lásky. Dalo se to přečíst za jednu noc. Takže zážitek to byl dosti intenzivní. Doslov Jiřího Opelíka mě dostal. Budoucnost stojí na přítomnosti. Hedonistické teď a tady totiž umožňuje...

S Austinem Kleonem to byla láska na druhý pohled. Dost možná tady objevuju Ameriku, protože tenhle autor vám bude znám již léta. Jeho čtvercová kniha Kraď jako umělec (Steal like an artist) už vám možná otevřela dveře k tvoření. Mně až teď.

S Neilem Gaimanem to byla láska na první pohled. Na první písmenko a zvuk jeho hlasu. Takže jsem si říkala, proč ho sakra nečtu už dvacet let. Ale naštěstí lepší hodně pozdě než zcela nikdy.

Čeká nás cesta v čase. Do dávných dob, kdy je třicítka v nedohlednu a jste v první práci. A jedete tlumočit do Jižní Koreje. Uvidíme, co si pamatuju. Možná už jsem na tom trochu jako můj děda, který si nejlíp vybavoval 50 let staré historky z vojny. Takže korejský kaleidoskop:

Jde mi o Zemi fantazie. Říši fantasy literatury. Svět, kde je něco úplně jiné než u vás za barákem. Nebo máte snad na dvoře stroj času? Nebo v garáži DeLorean?

Zapomeňte na to, že dokážete identifikovat introverta. Oni totiž ti oslniví školitelé a přední myslitelé, kteří srší vtipem a hravostí, jsou dost často introverty. Jakto? Člověk by přísahal, že z nich sálá tolik kouzla a života, že to přeci nemůžou být uzavření málomluvní ledovci.

Jak jen psát jako King. S velkým K. Stephan King. Dneska jsem dočetla skromnou leč fenomenální knihu. Pokud byste se stejně jako já rozhodli, že chcete psát, tak musíte nejdřív číst. To jako plošně. Jak máte umět dobře psát, když jste zatím nečetli. Nebo jste si čas na beletrii udělali naposledy v pozdní pubertě.

Teď tu máme trochu dějepisu. Ale nebojte, je ho tak akorát. A nikdo vás z toho nebude zkoušet. Slibuju. Naopak se můžete v rámci small talku blýsknout znalostí jedné události. Nebo získat body v AZ kvízu a vzít tak Aleši Zbořilovi vítr z plachty. Chci zmínit jedno povstání a jeho současný dozvuk v rámci Mexika. Jde o "akci" ...

Je jasné, že mi toho mateřství hodně vzalo. Třeba spánek. Nebo možnost vytrhat si obočí bez toho, aniž bych musela dávat zrcátko dceři na hraní. Nebo schopnost vypít si kafe jinak než za studena. Ale já chci říct i to dobré. A že je toho hodně.

Mexiko pro mě vždycky bude nejdůležitější cestovatelskou destinací. Byla to moje první opravdová velká cesta na vlastní pěst a nohy. Né s batůžkem na zádech, táhla jsem totiž pořádnou krosnu a malý baťoh vepředu. Takže to byl trénink na těhotenství.

Po třicítce je člověk vyrovnaný. Ví, co od života chce. Je pevně ukotvený ve své vedoucí pozici. Většinou? Ani náhodou? Nebo si také může říct, že chce dělat něco jiného. Tedy do rozjeté kariéry hodí vidle. A cesta do nového oboru vede přes tajemný les zvaný vysokoškolské studium.

Jedu z přednášky v Olomouci. Ne z obyčejné přednášky. Z interaktivního výcviku. Což je něco jako tajemný kroužek. Ad hoc zednářské lože. Skupina, která sdílí svoje pocity a nápady. Ale přitom to není vůbec uhozené, ani melodramatické.

Už delší dobu si chci založit blog. Původně se měl jmenovat NikyWay (hříčka alá Milky Way) nebo Cestado (zápisky z cest) nebo Inspirey (inspirace ke kariérnímu a osobnímu rozvoji). Jenže jsem už bez několika málo dní maminkou roční dcerky, takže se cítím spíš jako cestovatelka na penzi. Plán osobního rozvoje z mé strany taky malinko pokulhává,...

Proč by někdo jel k moři na sever? A proč ne? Je léto roku 2018. Vy chcete vyrazit k moři. V Egyptě je 50 stupňů. Chorvatsko je potaženo černým suknem, protože nevyhrálo finále mistrovství světa ve fotbale. V Itálii nemají zas tak hezké moře. Ve Španělsku jste byli loni. Do Řecka nejedete, protože nemáte rádi kozí sýr.

To byste nejspíš neuhodli, tak to vybalím hned na začátku. Vzpomínka na pana Ovidia. Nostalgie při sledování Narcos. Ten první bod vysvětlím. Často se mě rodiče ptali, co z toho cestování mám. Co mi vlastně zbyde, až se vrátím. Že si přeci nebudu nic pamatovat a suvenýry poztrácím.

O Mexiku a kritice. Kdysi dávno jsem tenhle článek posílala do jednoho cestovatelského časopisu. Tehdy jsem myslela, že mi šéfredaktor pošle vřelý email a bude nadšený z mého autentického článku. Připadalo mi, že píšu tak nějak jinak. A byla to pravda.

Tak jsem poslední lednový den strávila na koncertu. Jednou za cca pět let chodím na show jedné pohodové kapely. Umím sice jen tři jejich písničky, ale mám štěstí, že je vždycky zahrajou. Z jejich vystoupení pokaždé čiší klídek a hravost. Taky je zajímavé vnímat, v jakém "stavu" na jejich koncerty chodím já.

Neprůstřelný seznam 6ti (slovy šesti) důvodu, proč se do učení nových slovíček pustit třeba hned dnes. Nebo nanejvýš zítra.